Likvidace Morava

Kauza likvidace Morava

Bohužel vás zde musím seznámit s další ještě více šokující zprávou kterou nám zaslal kolega, který ač vykonával svou práci zodpovědně, byl společně s jiným kolegou ZLIKVIDOVÁN režimem, který nastolila tato doba a zřejmě k tomu napomohl i MV. Veřejnost by se měla dozvědět, jakým způsobem dochází k záměrné likvidaci našich kolegů kteří se snaží pomáhat a chránit. Proto navazujeme na předešlé svinstvo které páchá IMV na severních čechách a pro změnu vás chceme seznámit a celou veřejnost se svinstvem v Severomoravském kraji.

Vážený pane předsedo,

dovoluji si Vás touto cestou oslovit, neboť se mi od bývalých kolegů dostal do rukou Váš příspěvek: „Pomáhejte, chraňte…a kdo pomáhá nám?“ Popsaný příběh dvou policistů-psovodů a arogantní postup orgánů IMV se jeví jako z „jiného světa“. Běžný občan si musí říci, že v demokratickém zřízení se něco podobného přece nemůže stát?! Ale děje se tak a děje se i mnohem více!!

Předkládám Vám k posouzení můj a kolegův příběh z roku 2006/2007. Je na Vašem uvážení, zda-li s jeho obsahem seznámíte i další policisty, aby si mohli „udělat obrázek“ o postupu IMV, přičemž se jedná o inspekci z Ostravy.

Do řad Policie ČR jsme s kolegou shodně nastoupili v roce 1990. Náš zodpovědný přístup k výkonu profese policisty vedl postupně k tomu, že jsme byli v roce 1999 ustanoveni do funkce vrchní komisař u Služby kriminální policie a vyšetřování Správy Severomoravského kraje Ostrava, Teritoriální odbor Olomouc. Zmíněné pracoviště bylo v té době v rámci Policie ČR zcela ojedinělé. I když měl každý kriminalista vytvořeného odboru oficiálně svěřenou určitou problematiku trestné činnosti, já s kolegou jsme pracovali na problematice motorových vozidel, ve skutečnosti jsme převážně pracovali na objasňování případů násilné trestné činnosti, neboť jsme sloužili tzv. „krajské výjezdy“ v rámci svěřeného služebního teritoria 5-ti okresů. V rámci výjezdové činnosti jsme zpracovávali a šetřili nápad trestné činnosti u trestných činů souvisejících s ust. § 17 tr. řádu. Je nutné podotknout, že na zmíněném teritoriálním odboru v Olomouci byl počet kriminalistů několikanásobně nižší, než u běžných odborů „krajských kriminálek“ v rámci Správ PČR. To znamenalo, že jsme byli na našem specifickém pracovišti velmi pracovně vytíženi a abnormální psychická zátěž velmi často vyvolávala stres!

Naše kauza byla odstartována v měsíci červnu 2006. V této době jsme s kolegou šetřili případ vraždy bezdomovce v Olomouci. Rozkazem ředitele PČR Správy Sm kraje Ostrava jsme byli „převeleni“ do speciálního pracovního týmu „Bezdxxxxx“. Byli jsme podřízeni vedoucímu týmu a podléhali jsme jeho velení. Na jiném pracovišti bychom plnili pouze úkoly stanovené vedoucím týmu. Na našem pracovišti tomu tak nebylo, jelikož jak jsem již uvedl, bylo nás tam málo. Kromě plnění úkolů vyplývajících ze členství v uvedeném speciálním pracovním týmu jsme šetřili i další trestnou činnost, která napadla v našem služebním teritoriu, převážně šlo o násilnou trestnou činnost. Nejednalo se pouze o výjezdy na místa činu, zpracování případu, ale šlo i o šetření a objasňování těchto případů.

Od 13.6.2006 ze začaly dít skutečnosti, které jsme s kolegou nemohli nijak ovlivnit. V celé věci „hrál“ podstatnou roli náš bývalý vedoucí odboru (v loňském roce tragicky zahynul při dopravní nehodě). Tento člověk byl „uklizen“ na naše pracoviště z Městského ředitelství PČR v Ostravě, kde působil ve funkci zástupce ředitele. Důvod jeho přemístění bylo obvinění z tr. činu Zneužívání pravomoci veřejného činitele. Alespoň takto nám to bylo tenkrát prezentováno a jeho kauza probíhala v médiích.

Dne 13.6.2006 předal uvedený vedoucí odboru mému kolegovi dožádání ze Správy hl. města Prahy 4. Obsahem dožádání bylo provést šetření k motorovému vozidlu zn. Porsche Cayenne Turbo, majitele jedné olomoucké firmy. Důvodem prověrky vozidla byla skutečnost, že vozidlo s uvedeným číslem karoserie-VIN v technickém průkazu nebylo nikdy vyrobeno. Z tohoto důvodu bylo požadováno fyzicky zkontrolovat VIN vozidla, zda souhlasí s technickým průkazem a při shodě vozidlo zajistit k provedení odborného metalografického zkoumání. Dále jsme měli provést šetření, zda vozidlo je olomouckou firmou užíváno, kým je užíváno a za jakých okolností bylo zakoupeno. Při ztotožnění uživatele vozidla jsme měli tohoto vytěžit na protokol o podání vysvětlení. Po předání dožádání vedoucí oboru kolegovi nařídil splnění uvedených úkolů v termínu 16.6.2006. Tento termín byl přímo „šibeniční“. O průběhu šetření chtěl být pravidelně informován, později jsme se dozvěděli, že musí o tom „referovat“ někomu v Ostravě. Je s podivem, že později byl pracovníkem Inspekce ministra vnitra vyslýchán jako svědek a vše ve své výpovědi popřel s tím, že se o toto „běžné“ dožádání vůbec nezajímal.

Po převzetí dožádání si kolega ihned povšiml, že bylo zasláno faxem dne 23.5.2006 z vyžadujícího útvaru v Praze na PČR Správu Sm kraje v Ostravě, kde bylo zaevidováno až po 15 dnech, přičemž kolega dožádání převzal až dne 13.6.2006, tedy až po 22 dnech! Je otázkou, proč bylo dožádání tak dlouho v Ostravě zadržováno? Navíc policista, který z Ostravy toto dožádání postupoval na náš útvar PČR v něm uvedl poznámku, že výsledky našeho šetření k předmětnému vozidlu mají být zaslány do Ostravy a nikoli přímo vyžadujícímu útvaru v Praze. To je absolutně nestandardní postup, se kterým jsem se nikdy v minulosti nesetkal.

Následující den 14.6.2006 jsem do zaměstnání nastoupil já, jelikož jsem čerpal studijní volno (dokončoval jsem 4. ročník studia psychologie na FF UP v Olomouci). Kolega mne krátce s obsahem dožádání seznámil, přičemž jsem ihned protestoval, jelikož nám takové šetření „navíc“ oddalovalo objasňování vraždy bezdomovce a dostávalo nás do časového i pracovního presu. V této době jsme totiž zjistili poznatek k osobě možného vraha, takže jsme potřebovali postupovat po tzv. „horké stopě“. Musím upřesnit, že náš poznatek byl nakonec „klíčový“ k objasnění tohoto případu. Protestoval jsem i z důvodu, že dožádání věcně příslušelo „okresní kriminálce“ a ne nám. Kolega mi ovšem sdělil, že věc dostal od vedoucího odboru rozkazem, což znamenalo, že dožádání musel šetřit a nic proti tomu nemohl dělat. Protože jsem chtěl parťákovi pomoci, vstoupil jsem do celého procesu i já. Kdyby tenkrát požádal jiného kolegu, byl by dnes na mém místě.

Protože nás tlačil čas a rovněž jsme chtěli mít prošetřování dožádání rychle splněno, abychom se mohli věnovat šetření vraždy, začali jsem ihned plnit stanovené úkoly. Provedli jsme šetření ve firmě, která měla předmětné vozidlo zaevidované na sebe. Vytěžili jsme majitele firmy, přičemž nám tato osoba sdělila, že předmětné vozidlo nikdy nevlastnila, že má pouze doklady od vozidla a vozidlo si na firmu zaevidovala za úplatu. K prověření těchto informací a ke zjištění, zda-li se předmětné vozidlo nachází někde v Olomouci, využil kolega svého „agenta“ (informační zdroj), kterého zaúkoloval. Při schůzkách mu agent potvrdil, že vozidlo, které hledáme se v Olomouci nenachází. Další šetření proběhlo na Magistrátu města Olomouce odd. registrů vozidel. Zde byly zjištěny nejpodstatnější informace, že při prvotním zaevidování předmětného vozidla do provozu v ČR na Městském úřadu v Praze-Černošicích provedl úředník administrativní chybu a omylem zapsal do technického průkazu jinou poslední číslici VIN než byla ve skutečnosti na vozidle. Tato fatální chyba způsobila, že se vozidlo jevilo jako nikdy nevyrobené. Kdyby se vyžadující útvar skutečně zajímal o šetření k předmětnému vozidlu, což si nemyslím, musel by na tuto chybu zákonitě přijít. Zjištěné informace kolega zatelefonoval vyžadujícímu útvaru, ovšem po prvním telefonátu byla policistka, která věc vyřizovala, očividně zaskočená, jako by o ničem nevěděla. Sdělila, že se musí nejprve poradit s vedoucím. To se opakovalo i později při dalších telefonátech. Nestandardně si na proběhlé telefonáty napsala úřední záznam. To se běžně neprovádí, jelikož by policisté nedělali nic jiného. Tímto bylo dožádání vyřízeno, pozbylo smyslu. I když už jsme nemuseli, předvolali jsme si majitele firmy, který měl předmětné vozidlo na sebe zaevidované k podání vysvětlení. Chtěli jsme provést prevenci a přimět uvedeného majitele, aby vozidlo odhlásil z evidence na Magistrátu města Olomouce a odevzdal zde i doklady od vozidla (vše je zaznamenáno v použité operativní technice proti nám). Tímto činem jsme chtěli zamezit možnému zneužití dokladů od vozidla k trestné činnosti, např. ke zlegalizování odcizeného vozidla stejného typu. Nepochopitelně v této době zareagoval vyžadující útvar v Praze, který sdělil, že i přes všechno naše zjištění existují u předmětného vozidla další nesrovnalosti, které ovšem nebyly upřesněny. Bylo po nás požadováno další šetření k vozidlu a jeho zajištění i přes to, že se předmětné vozidlo v Olomouci nenacházelo. Najednou jsme měli postupovat operativně pod legendou, což bylo k již proběhlému šetření zcela absurdní. S odhlášením vozidla a odevzdáním dokladů na příslušném úřadu vyžadující útvar nesouhlasil a požadoval po nás zajištění legálního technického průkazu i když pro to nebyly zákonné důvody. Teprve později, když nám bylo sděleno obvinění, jsme si s kolegou uvědomili, že postup vyžadujícího útvaru zapadal do „soukolí mechanismu“, který sloužil k naší likvidaci.

Následně musím popsat další události, o kterých jsme s kolegou nevěděli, ale které úzce souvisí s naší kauzou:

1) Ještě před tím, než kolega obdržel dožádání, nařídil nám vedoucí odboru, že v naší kanceláři bude zřízena výslechová místnost, která bude monitorovaná kamerovým systémem a mikrofonem, tedy prostorovým odposlechem. Na naše námitky, že je to nezákonné, pokud se bude výslech zaznamenávat bez vědomí vyslýchaného, nám vedoucí sdělil, že si to „ošetří“. Když přijeli pracovníci speciálního oddělení uvedené zařízení instalovat, kolega jim byl při této činnosti nápomocen. Nemohl tušit, že instaluje na sebe i na mne operativní techniku, neboť v naší kauze jsou záznamy z tohoto zařízení předloženy žalobcem jako důkazní prostředek. Měli jsme možnost, v rámci obhajoby, si výstupy z tohoto zařízení přehrát a porovnat je s přepisy policisty Inspekce ministra vnitra. Výsledek je patrný a zřetelný – ze záznamů je vymazáno vše podstatné, co by svědčilo v náš prospěch (např. telefonáty mezi kolegou a policistkou z Prahy), a přepisy jsou nepřesné. Jsou vytrženy věty z kontextu. Souhrně se jedná o záměrně zmanipulovaný důkazní prostředek.

2) Ještě před tím, než kolega obdržel dožádání, monitorují pracovníci speciálního týmu PČR, který byl ustanoven k „potírání“ autokriminality, zájmový objekt jedné olomoucké firmy. Není to totožná firma a nachází se úplně jinde než firma, která měla na sebe zaevidováno předmětné vozidlo. V zájmovém objektu evidují policisté speciálního týmu výskyt vozidla Porsche Cayenne. I když mají podezření, že může pocházet z trestné činnosti, přesto vozidlo nezajistili. Pravděpodobně z operativních důvodů. Ve svých úředních záznamech popisují, že poslední výskyt tohoto vozidla v zájmovém objektu je dne 8.6.2006. Jelikož ovšem chybí jakékoli zafocení nebo jiným způsobem zaevidování odstaveného vozidla, lze spekulovat o jaké vozidlo se jednalo či zda-li zde vůbec stálo. Den poté, co jsme s kolegou začali šetřit dožádání, tedy 15.6.2006, vidí jeden policista z tohoto týmu (je služebně příslušný Správě Sm kraje v Ostravě), vyjet v noční době ze sledovaného objektu vozidlo Porsche Cayenne a druhý policista z Inspekce ministra vnitra z Ostravy následně nato se s tímto vozidlem náhodně potká v Olomouci, začne vozidlo pronásledovat a o tomto telefonicky informuje policisty z Útvaru zvláštních činností. Porsche mu mělo ujet a zmizet neznámo kam. O proběhlých událostech uvedení policisté zpracovávají úřední záznamy. Tyto skutečnosti jsou ovšem zpochybněny policisty Útvaru zvláštních činností, kteří blokovali dva možné výjezdy ze zájmového objektu a žádné vozidlo Porsche Cayenne ze zmíněného objektu vyjet nezaregistrovali. Opět je vše zaznamenáno v úředním záznamu. Je s podivem, že jsme o uvedených okolnostech nebyli s kolegou informováni a byli jsme vysláni šetřit na druhý konec Olomouce.

3) V den, kdy jsme začali šetřit dožádání a plnili jsme stanovené úkoly a rozkaz nadřízeného, jsme od první chvíle sledováni policisty ze „Sledky“. I přesto, že postupujeme v souladu s dožádáním, jsou všechny kroky, které jsme provedli později použity jako předmět našeho obvinění.

4) Dne 28.6.2006 bylo na dálnici D1 směr Praha zastaveno hlídkou PČR vozidlo Porsche Cayenne, které řídil kolegův uvedený „agent“ (informační zdroj). Vozidlo bylo zajištěno pracovníky speciálního týmu PČR, kteří ho fyzickou prohlídkou identifikovali s vozidlem, které monitorovali odstavené v zájmovém objektu v Olomouci. Vozidlo bylo podrobeno odbornému metalografickému zkoumání, přičemž se zjistilo, že má pozměněné číslo karoserie-VIN. Provedeným šetřením vyšlo najevo, že:

- stávající VIN a ani zkoumáním zjištěné původní VIN absolutně nesouhlasí s VIN vozidla,

které jsme měli s kolegou dle dožádání zajistit,

- jedná se o vozidlo Porsche Cayenne typ „S“, přičemž jsme měli s kolegou dle dožádání

zajistit vozidlo Porsche Cayenne, typ „Turbo“, mezi těmito vozidly jsou značné a

identifikovatelné vizuální rozdíly.

Je tedy více než jasné, že se jedná o dvě úplně odlišná vozidla a naše šetření, při kterém jsme zjistili, že se předmětné vozidlo z dožádání v Olomouci nenachází, bylo správné!

Dne 11.2.2007 jsem byl společně s kolegou zadržen orgány Inspekce ministra vnitra a bylo nám sděleno obvinění pro trestné činy Zneužívání pravomoci veřejného činitele dle ust. § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákona a Nadržování dle ust. § 166 odst. 1 tr. zákona, spáchané formou spolupachatelství dle ust. § 9 odst. 2 tr. zákona. Následně jsme byli převezeni na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci , pobočka Brno, kde jsme byli podrobeni výslechu v dané věci. V rámci obvinění nám bylo kladeno za vinu, že jsme úmyslně zmařili zajištění věci důležité pro trestní řízení, jako policisté, kdy nám byl dne 13.6.2006 přidělen spisový materiál s dožádáním o provedení zajištění odcizeného motorového vozidla zn. Porsche Cayenne Turbo (do současnosti není zřejmě, zda-li se jedná o odcizené vozidlo a vyžadující útvar nikdy po tomto vozidle ani nevyhlásil žádné pátrání), a provedení metalografické expertizy. Jako policejní orgán jsme se měli dne 14.6.2006 setkat v restauraci Gambrinus v Olomouci, (sídlo firmy, která měla vozidlo na sebe zaevidované), s podezřelým, (majitel firmy), a ještě téhož dne se setkat s tímto uvedeným a další podezřelou osobou, (jednalo se o agenta kolegy Dzíbely, s majitelem firmy se znal, protože byl v minulosti jeho zaměstnancem). Účel setkání byl prostý, neboť jsme chtěli zjistit, zda-li se předmětné vozidlo nachází v Olomouci. Oběma uvedeným jsme měli předat informace ze spisového materiálu, (zeptali jsme se evidovaného majitele, zda-li toto vozidlo vlastní a agenta, zda-li něco o výskytu předmětného vozidla neví), čímž jsme si měli být vědomi, (mělo nám být jasné, že vozidlo pochází z trestné činnosti, což z žádosti nevyplývalo), že předané informace mohou umožnit, (oběma uvedeným osobám a určitým dalším osobám, dodnes nevíme komu), vyhnout se případnému trestnímu stíhání. V důsledku vyzrazení informací došlo k odstranění vozidla Porsche Cayenne z místa odstavení, ze zájmového objektu v Olomouci, (v době sdělení obvinění jsem společně s kolegou slyšel název firmy-zájmového objektu poprvé, aniž bychom jen tušili, kde se firma nachází), a následnému ukrytí na neznámém místě. Tímto jsme zmařili zajištění vozidla pro účely trestního řízení.

Dále jsme byli obviněni, že jsme jednali v rozporu ust. § 1 odst. 1 tr. řádu a § 2 odst. 5 tr. řádu, neboť jsme nepostupovali tak, aby byly trestné činy náležitě zjištěny a jejich pachatelé dle zákona spravedlivě potrestáni, v souladu s povinnostmi orgánů činných v trestním řízení. Tudíž v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch jsme vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a způsobili jsme tak vážnou poruchu v činnosti organizace a pomáhali pachateli trestného činu uniknout trestnímu stíhání. Nevím, jak jsme měli v dané věci postupovat, abychom zjistili trestný čin, (jaký?) a pachatelé byli potrestáni, (kteří?), nevím čím jsme úmyslně opatřili jinému prospěch a v závěru, čím jsme způsobili v činnosti organizace vážnou poruchu, když ve skutečnosti „levá ruka nevěděla, co dělá pravá“? Je otázkou, proč jsme nebyli již v dožádání instruováni, abychom při šetření postupovali obezřetně v souladu s určitou operativní strategií a proč se k nám nedostaly informace, že námi prošetřovaný případ je již rozpracován speciálním týmem PČR?

Po provedení sdělení obvinění a našeho výslechu na Vrchním státním zastupitelství, pobočka Brno, jsme byli dne 12.2.2007 rozhodnutím Městského soudu v Brně vzati do vazby v souladu s ust. § 67 písm. b) trestního řádu. Odůvodnění bylo prosté, abychom nemohli ovlivňovat svědky, konkrétně evidovaného majitele předmětného vozidla a agenta kolegy. Asi za 4 dny po uvěznění následovala další tragédie, tentokrát v podobě propuštění ze služebního poměru bez nároků, aniž by byla brána v potaz presumpce neviny. Jako propouštěcí důvody bylo doslovné opsání sdělení obvinění. Po 17 letech služby, přičemž já osobně jsem výkonu svého povolání obětoval vlastní zdraví (zranění v rámci výkonu služby)! Dne 13.3. 2007 jsme brány brněnské věznice opustili. Oba s podlomeným zdravím, zejména s psychickou devastací osobnosti. Byli jsme společensky, profesně a existenčně znemožněni, což se týkalo i našich rodin (mimo jiné jsem v minulosti vykonával funkci zastupitele v obci, kde bydlím). Souviselo to i se štvavou kampaní v médiích, která připomínala „hon na čarodějnice“. Zde jsme byli vykreslováni jako součást organizované skupiny pachatelů, kteří na území ČR prováděli krádeže luxusních motorových vozidel. Mělo se jednat o skupinu 26 pachatelů různých národností. S podivem konstatuji, že později nám naši obhájci prezentovali jména oněch pachatelů, se kterými jsme měli spolupracovat, ovšem nikoho jsme neznali. Přesto jsme měli těmto „lotrům“ vyzrazovat informace o tom, zda-li jsou policií prošetřováni.

Dodnes, jelikož si s sebou neseme „stigma kriminálníků“, nemůžeme nalézt odpovídající pracovní uplatnění, což se prvořadě projevuje v propadu životní úrovně našich rodin. Kolegova manželka před několika měsíci prodělala těžký infarkt myokardu s proběhlou klinickou smrtí, a to prosím v pouhých 40-ti letech. Mozkovou mrtvicí a infarktem byla v souvislosti s veškerými událostmi postižena i má maminka (68). Obě přežily, díky Bohu! Nesmím opomenout, že psychofarmaka se stala pro všechny členy našich rodin (po dlouhou dobu), jediným způsobem vyrovnání se s veškerými ztrátami a depresemi.

Musím se i pozastavit nad jednáním našeho tehdejšího vedoucího odboru. Především, což jsem již uvedl, tento funkcionář byl „uklizen“ z Ostravy do Olomouce, jelikož byl podezřelý z tr. činu Zneužívání pravomoci veřejného činitele. Soudem byl sice později osvobozen, ale je podivné, že v jeho případě nebylo vůbec postupováno dle zákona o Služebním poměru příslušníků PČR, přičemž měl být minimálně, po dobu vyřešení jeho provinění, postaven mimo službu. Zákony v tomto státě asi neplatí pro všechny stejně. Rozhoduje zřejmě funkční zařazení nebo společenské postavení.

V průběhu roku 2008 jsme byli s kolegou usnesením Krajského soudu v Brně vyloučeni z organizované skupiny pachatelů, aniž bychom se dozvěděli, proč jsme se mezi nimi vůbec ocitli a proč najednou mezi nimi již nefigurujeme. Náš případ byl postoupen ke konečnému rozhodnutí na Okresní soud v Olomouci. Už sice nejsme mafiáni, ovšem neustále jsme obžalováni z trestných činů, kde je zákonem stanoven trest odnětí svobody v rozmezí 3-10 roků!

Součtem všech proběhlých událostí a úkonů orgánů činných v trestním řízení, kteří nás rozpracovávali se (možná mylně) domnívám, že jsme se stali obětí řízené policejní provokace, obětí nějaké akce Inspekce ministra vnitra, která měla dokázat, že pan ministr vzal „otěže ministerstva“ do správných rukou! Existuje ovšem „Nález“ Ústavního soudu, který uvádí, že je řízená policejní provokace nepřípustná!! Není přece možné, aby policie jako taková, vyvolávala o své vlastní vůli nějakými provokacemi páchání trestné činnosti. I když v našem případě jsme se žádné trestné činnosti nedopustili, to si ovšem nemyslí představitelé orgánů činných v trestním řízení, se kterými jsme přišli v rámci naší kauzy do styku. Útěchou je nám podpora bývalých kolegů. Všichni mají ovšem strach, že by je mohlo postihnout něco podobného jako nás. Mají v našem státě dbát na dodržování zákonů „ustrašení“ policisté? Nebo se někomu „hodí“, že jsou ustrašení? Není to paradox? Vládní nomenklatury mají plná ústa slov o demokracii, opovrhují totalitními systémy, přičemž již zřejmě zapomněli, že řízená provokace je úzce spojena s minulými nesvobodnými režimy. Agentům-provokatérům se dobře dařilo za německé okupace i za komunistické totality. Je účelem „zanést“ společnost provokatismem?

Rozporný je i samotný akt skončení našeho služebního poměru příslušníka PČR. Jak jsem již uvedl, byl jsem s kolegou propuštěn z řad PČR dle ust. § 42 odst. 1 písm. d), zákona o služebním poměru č. 361/2003 Sb. Oba jsme měli porušit služební slib tím, že jsme se dopustili zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Z pohledu právních odborníků a jejich vyjádření se ovšem jedná o čin, který je ústavně pochybný. Skutková podstata porušení služebního slibu spočívá v tom, že jsme se dopustili zavrženíhodného jednání. Jak lze ovšem definovat zavrženíhodné jednání? Kdo rozhodne o tom, že k němu došlo? Policejní funkcionář? Jedná se tedy o chování policisty, které je pro společnost zcela nepřijatelné? Čím jsme se dopustili nepřijatelného chování, že jsme plnili rozkazy a nařízení? Pokud srovnáme právní řád ČR, nalezneme pojem „zavrženíhodný“ zcela ojediněle. Má-li být porušení služebního slibu zavrženíhodné, musí se v souladu s právním řádem jednat o znaky taxativně vyjmenovaných trestných činů. Naše jednání, které je obsažené v propouštěcím důvodu je nesmyslné s gradací nezbytné nebezpečnosti. Zavrženíhodné jednání, které má znaky TČ musí být způsobilé ohrozit dobré jméno bezpečnostního sboru. Jak se může prokázat, že bezpečnostní sbor má dobré jméno? Vychází se z fikce, že bezpečnostní sbor-PČR má dobré jméno jenom proto, že je státní institucí? Navíc příslušník PČR by měl být ve svém protizákonném jednání posouzen soudem, který jej pravomocně odsoudí pro určitý trestný čin. Jak je možné, že se tak nestalo a byli jsme „odsouzeni“ služebním funkcionářem PČR? Jak může služební funkcionář vyřešit otázku, zda-li se policista dopustil jednání, které může vést k jeho propuštění? Jak může posoudit, zda-li se dotyčný policista dopustil trestného činu? Je tedy služební funkcionář oprávněn posuzovat trestnost jednání policisty a je k tomu vůbec způsobilý? Čl. 40 odst. 1, Listiny základních práv a svobod přece stanoví, že: „Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.“ Mělo by přece platit, že do doby, než je policista odsouzen, nesmí být vůči němu učiněny žádné kroky, jež jsou odůvodňovány tím, že spáchal trestný čin. Povinnost subjektů činných v trestním řízení je hledět na toho, proti komu se vede trestní řízení, jako by byl nevinen. Jedná se přece o zásady presumpce neviny!

Náš příběh svědčí o tom, že pokud má někdo zájem na „zlikvidování“ policisty, stane se tak, i když je policista poctivý. Však on se nějaký důvod vždycky najde!!!

Závěrem bych chtěl podotknout, že jsme společně s kolegou již absolvovali „první kolo“ před Okresním soudem v Olomouci. Velmi nás potěšila účast a podpora bývalých kolegů, kterým bych chtěl touto cestou poděkovat. Novináři nelenili a o proběhlém soudním líčení napsali článek: „Pomáhali policisté zlodějům?“ Lze jej nalézt na iDNES.

Mgr. Luděk Z.